Andrej Čikatilo
Andrei Chikatilo je jedním z neslavnějších sériových vrahů v historii, známý svými brutálními vraždami po celém Rusku. Chikatilo se narodil na Ukrajině v roce 1936 a vyrostl během éry Sovětského svazu. Prožil traumatické dětství, byl svědkem hrůz 2. světové války a zažil hladomor a chudobu . Chikatilo bojoval s impotencí a intenzivními sexuálními fantaziemi, o kterých později tvrdil, že ho dohnaly ke spáchání jeho ohavných zločinů.
Vraždil většinou mladé ženy a děti
Chikatilo vražedné řádění začalo v roce 1978 a pokračovalo více než deset let, během kterých zavraždil nejméně 52 lidí, většinou mladých žen a dětí. Své oběti lákal do izolovaných oblastí, kde je mučil, mrzačil a sexuálně napadal, než je zabil . Chikatiloovy vraždy vyvolaly v Rusku rozšířenou paniku a strach a úřady se ho snažily chytit kvůli jeho schopnosti vyhnout se odhalení.
Byl shledán vinným z 52 vražd
Chikatilo byl nakonec zatčen v roce 1990 a byl shledán vinným z 52 vražd. Byl popraven popravčí četou v roce 1994, čímž ukončil jedno z nejděsivějších vraždění v historii . Chikatiloův případ zůstává mrazivou připomínkou hloubky lidské zkaženosti a potřeby bdělosti, aby se podobná zvěrstva neopakovala.
Zločiny
22. prosince 1978 Chikatilo zabil svou první zdokumentovanou oběť; 9letá Lena Zakotnova byla vylákána do opuštěné kůlny, kde se ji Chikatilo pokusil znásilnit. Ve snaze ovládnout bojující dítě ji Chikatilo sekl nožem a přitom ejakuloval, čímž potvrdil své psychologické spojení mezi násilnou smrtí a sexuálním uspokojením, které se stalo typickým pro všechny budoucí útoky.
Očitý svědek viděl Chikatila s obětí krátce před jejím zmizením, ale jeho žena mu poskytla alibi, které mu umožnilo uniknout jakékoli další policejní pozornosti. 25letý Alexsandr Kravchenko, který byl dříve odsouzen za znásilnění, byl zatčen a pod nátlakem se k činu přiznal, pravděpodobně v důsledku rozsáhlého a brutálního výslechu. Byl souzen za zabití Leny Zakotnové a popraven v roce 1984.
Možná v důsledku jeho těsného střetu se zákonem nebyly další tři roky zdokumentované žádné další oběti. Chikatilo, stále pronásledovaný tvrzeními o zneužívání dětí, zjistil, že je nemožné najít jiné učitelské místo, když byl počátkem roku 1981 propuštěn z místa v hornické škole. Přijal práci jako úředník v továrně na suroviny v Rostově, kde cestování spojené s touto pozicí mu během následujících 9 let umožnilo neomezený přístup k široké škále mladých obětí.
3. září 1981 se jeho další obětí stala 17letá Larisa Tkachenko, která byla uškrcena, probodnuta a zapíchnuta. Brutální síla umožnila Chikatilovi jeho sexuální propuštění a on si začal vyvíjet vzorec útoku, který ho přiměl zaměřit se na mladé uprchlíky obou pohlaví, se kterými se spřátelil na vlakových nádražích a autobusových zastávkách, než je nalákal do blízkých lesních oblastí, kde na ně zaútočil, pokusil se o znásilnění a použil jeho nůž jako náhradu penisu k jejich zmrzačení. V řadě případů snědl pohlavní orgány nebo odstranil jiné části těla, jako špičky nosu nebo jazyk. V prvních případech bylo běžným vzorem způsobit poškození očního okolí, sekání přes důlky a v mnoha případech odstranění oční bulvy,
V této době byli sérioví vrazi v Sovětském svazu prakticky neznámým fenoménem, ať už v důsledku potlačování informací nebo širších kulturních rozdílů mezi sovětskou a západní společností. Důkazy o sériovém zabíjení nebo zneužívání dětí byly v zájmu veřejného pořádku často potlačovány státem kontrolovanými médii. Mrzačení oka byl modus operandi dostatečně zřetelný na to, aby umožnil propojit další případy, když sovětské úřady konečně připustily, že musí bojovat se sériovým vrahem. Jak rostl počet těl, zvěsti o spiknutích inspirovaných cizinci a útocích vlkodlaků se staly více rozšířenými a veřejný strach a zájem rostly, navzdory nedostatku jakéhokoli mediálního pokrytí.
V roce 1983 byl do Rostova vyslán moskevský detektiv major Michail Fetisov, aby převzal kontrolu nad vyšetřováním. Poznal, že sériový vrah může být na útěku, a pověřil specializovaného forenzního analytika Viktora Burakova, aby vedl vyšetřování v oblasti Šachty. Vyšetřování se soustředilo na známé sexuální delikventy a duševně nemocné, ale místní policie měla takové výslechové metody, že od vězňů pravidelně vyžadovala falešná přiznání, takže Burakov byl k většině těchto „přiznání“ skeptický. Pokrok byl pomalý, zvláště když v té fázi nebyla objevena všechna těla obětí, takže skutečný počet těl nebyl policii znám. S každým tělem se hromadily forenzní důkazy, a policie byla přesvědčena, že vrah měl krevní skupinu AB, o čemž svědčí vzorky spermatu odebrané z řady míst činu. Byly také získány vzorky identických šedých vlasů.
Když se v průběhu roku 1984 přidalo dalších 15 obětí, policejní úsilí se drasticky zvýšilo a zahájili masivní sledovací operace, které prozkoumaly většinu místních dopravních uzlů. Chikatilo byl zatčen za podezřelé chování na autobusovém nádraží v této době, ale znovu se vyhnul podezření z obvinění z vraždy, protože jeho krevní skupina neodpovídala profilu podezřelého, ale byl uvězněn na 3 měsíce za řadu méně závažných trestných činů.
V té době si neuvědomili, že Chikatilova skutečná krevní skupina, typ A, se lišila od typu nalezeného v jeho ostatních tělesných tekutinách (typ AB), protože byl členem menšinové skupiny známé jako „nesekretáři“. jehož krevní skupinu nelze usuzovat jinak než z krevního vzorku. Vzhledem k tomu, že policie měla z míst činu pouze vzorek semene, nikoli krve, Chikatilo dokázal uniknout podezření z vraždy. Dnešní sofistikované techniky DNA nepodléhají stejné omylnosti.
Po svém propuštění si Chikatilo našel práci jako cestující kupec pro železniční společnost se sídlem v Novočerkassku a dokázal se držet až do srpna 1985, kdy zavraždil dvě ženy v samostatných incidentech.
Přibližně ve stejné době jako tyto vraždy Burakov, frustrovaný nedostatkem pozitivního pokroku, najal pomoc psychiatra Alexandra Buchanovského, který zpřesnil profil vraha a označil ho za „nekrosadistu“ nebo někoho, kdo dosáhl sexuální uspokojení z utrpení a smrti druhých. Bukhanovskij také umístil vrahův věk mezi 45 a 50, což je podstatně více, než se do té doby věřilo. Burakov, který se zoufale snažil vraha dopadnout, dokonce krátce před popravou vyzpovídal sériového vraha Anatolije Slivka ve snaze získat nějaký pohled na jeho nepolapitelného sériového vraha.
V souladu s tímto pokusem pochopit mysl vraha se zdálo, že útoky vyschly a policie měla podezření, že jejich cíl mohl přestat zabíjet, být uvězněn za jiné zločiny nebo zemřel. Počátkem roku 1988 však Chikatilo znovu pokračoval ve svém zabíjení, většina se odehrávala mimo oblast Rostova a oběti již nebyly odváženy z míst místní veřejné dopravy, protože policejní dohled nad těmito oblastmi pokračoval. Během následujících dvou let se počet těl zvýšil o dalších 19 obětí a zdálo se, že vrah stále více riskuje, zaměřoval se především na mladé chlapce a často zabíjel na veřejných místech, kde bylo riziko odhalení mnohem vyšší.
Nedávno nespoutaná média Gorbačovovy společnosti Glasnost vyvinula obrovský veřejný tlak na policejní síly, aby vraha dopadly, a obecné policejní hlídky byly posíleny, přičemž Burakov zamířil na pravděpodobné oblasti s tajnou policií ve snaze vraha lapnout. Chikatilo se několikrát vyhnul zajetí jen o vlásek, ale 6. listopadu 1990, čerstvě po zabití své poslední oběti, Svety Korostika, jeho podezřelé chování zaznamenali hlídkující policisté na nedaleké stanici a vzali jeho krev. Jeho jméno bylo spojeno s jeho předchozím zatčením v roce 1984 a byl usvědčen.
